Bavit se o smrti není morbidní

16.02.2020


Je tomu přesně týden, co jsem se vrátila z kurzu doprovázení pozůstalých. Pořádaly ho holky z Ke kořenům a zapojené byly i další ženy, které se tématu smrti věnují. 

(Jednou z těch žen byla i Jana Gorst, která během svého života v Anglii dělala "end-of-life dulu" čili dulu/doprovod pro umírající. Její oduševnělý, jemný přístup mě doslova nadchnul. Teď je Jana po letech zpět na Slovensku, odkud pochází, a chtěla by šířit povědomí o této tématice mezi "naše" lidi, tak pokud o ní uslyšíte, určitě doporučuji si poslechnout.)

Byla to pro mě velmi obohacující zkušenost. Na kurz jsem nejela s úplně konkrétní představou. O spolku Ke kořenům jsem slyšela už dříve- jejich vědomý přístup jak k rituálům posledního rozloučení, tak k pohřebnictví, mi byl sympatický, blízký... 

Řekla bych, že ke smrti mám odjakživa takový přirozený vztah, beru ji jako součást života, neděsí mě. Zároveň vím, že dost lidí děsí a že se o ní ještě stále moc nemluví. Do nějaké míry je smrt v dnešní společnosti stále tabu. Právě zmíněná Jana Gorst řekla vtipnou věc- když někomu poví, že je dula pro umírající, je to zaručený "party killer". A tak to s tématy o smrti prostě je.

Důvodů je hned několik:

- Samozřejmě jde o naše kulturní pojetí, jsou kultury, kde je smrt brána jako vyvrcholení či velkolepá oslava života.

- Velkou roli hraje také moje oblíbené a stále omílané téma- žijeme odkloněni od přirozenosti, smrt vnímáme pomalu až nepřirozeně a byli bychom raději, kdyby tato (v našem pojetí) smutná, černá věc, nebyla.

- Dále fakt, kolik víry vkládáme v neustálý pokrok vědy, moc vkládáme do rukou medicíny, místo do rukou přírody. Když někdo zemře, často máme pocit, jako by šlo o nějaké selhání, a říkáme, že se ho "nepodařilo zachránit" nebo "toto by se nemělo stávat". (Jen pro upřesnění- je skvělé, že máme možnost zachraňovat životy, že medicína mnohdy dokáže zázraky, že neumíráme na nemoci a zranění, na které generace před námi umíraly. Jen ne každá smrt má být odvrácena, někdy je dobré připustit, že smrt k životu patří a že ji nelze mít pod kontrolou.)

Co by se mělo stávat víc, než skutečnost, že se rodíme a umíráme??

Věděla jsem, že umírání se nevěnuje příliš vysoká pozornost, ale neuvědomovala jsem si, jak moc v naší společnosti smrti chybí důstojnost a hlavně lidskost!  

Nitka natažená mezi zrozením a smrtí mě k rozhodnutí absolvovat kurz vlastně přivedla...
O téma porodů se zajímám už dlouho, jde o důležitý moment (jak pro dítě, tak pro rodící ženu), kterému by měla být věnována patřičná pozornost, důstojnost a lidskost. Vidím smysl v tom, se mu věnovat a neustále o něm mluvit, protože je třeba, aby hezké, přirozené porody byly standart, nikoli výjimka.

Na druhém konci nitky je téma odchodu z tohoto světa. Další a poslední důležitý moment.

Věděla jsem, že umírání se nevěnuje příliš vysoká pozornost, ale neuvědomovala jsem si, jak moc v naší společnosti smrti chybí důstojnost a hlavně lidskost! 


Během čtyř dnů strávených s tímto tématem, kdy jsme si ho osahaly skrz naskrz, jsem to uviděla. Nejen, že mi dává obrovský smysl propojit téma rození a umírání, protože jde o dva naprosto nejzásadnější momenty v životě (tyto momenty doslova tvoří náš život). Ale hlavně proto, že přístup ke smrti/ k umírání je v moderním světě ještě mnohem více odosobněný a méně inovovaný, než jsem si myslela... Vyloženě volá po naší pozornosti.

Čím víc jsme o smrti mluvily, tím více jsem viděla, že na ní není morbidního vůbec nic. Smrt není smutná. My jsme ji smutnou udělali. A ze všeho vůbec nejsmutnější je, jak se k ní ve 21. století stavíme. Jak od ní dáváme ruce pryč, aby se náhodou nepřenesla na nás (nebo těžko říct proč).


Pod vlivem temného závoje, který jsme smrti pevně přišili, jsme schopni například poměrně běžně svým blízkým nedělat žádný obřad k rozloučení se s nimi. Nebo když nám někdo zemře, říct "Ne, děkujeme, raději tělo nechceme vidět."
Nikoho neviním, prostě jsme v tom většinou vyrostli a z myšlenek na umírání máme špatný pocit.

Přemýšleli jste ale někdy, proč pohřby existují?

Rituál posledního rozloučení vznikl proto, aby nás podpořil, abychom se po jeho prožití cítili lépe.

Možná máte pocit (na základě zkušeností z dnešních pohřbů), že proto, aby vás rozdrtily, aby rozdmýchaly smutek a bolest. Opak je ovšem pravdou. Rituál pohřbu/posledního rozloučení vznikl proto, aby nás podpořil, abychom se po jeho prožití cítili lépe. Abychom se ohlédli za životem zesnulého, zavzpomínali na to, jaký byl, vyřkli, co je potřeba, řekli poslední sbohem. A při odchodu z něj byli o kousek blíže přijetí.

Zažili jste takový pohřeb? Já díky bohu ano. Jeden. Velmi ráda se k němu ve vzpomínkách vracím a pokaždé mě pocit z něj pohladí na duši. Pokud jste takový pohřeb také měli možnost zažít, zkuste si na něj zavzpomínat a prozkoumat své pocity. Pokud ne, prozkoumejte, jak se cítíte z toho, co jste si právě přečetli.

Mluvme spolu více o tom, co si po smrti přejeme. Jaké chceme rozloučení. 

Lidi často říkají, že by nechtěli, aby se na jejich pohřbu blízcí trápili, plakali a tvářili se smrtelně vážně. Nechtějí smutné písničky, černé oblečení, často ani věnce a kytice. Já nic z toho také nikdy nechtěla. Možná je na místě se zamyslet, jestli tohle někdo chce? Den, který má zakončit náš život, ale bude celý velmi smutný a velmi vážný. Přímo tragický.

Pokud to takto nechceme, musíme o smrti začít více mluvit. Mluvme spolu více o tom, co si po smrti přejeme. Jaké chceme rozloučení. Začněme hledat cesty, jak pohřby pojmout jinak, jak je pro naše blízké udělat krásné a osobní.
Pokud s organizací pohřbu potřebujete poradit, protože nevíte, co a jak (což je dnes naprosto běžné), nebojte se oslovit někoho, kdo a přistupuje ke smrti laskavě. Stejně tak pokud potřebujete někoho, kdo vás provede v době zármutku. Lidí, kteří se těmto věcem věnují, pomalu přibývá a já jsem moc ráda, že se můžu řadit mezi ně.


Pokud vám něco leží na srdci, s klidem se na mě obraťte. Mluvte se svými blízkými o smrti. Mluvte o smrti. (Článek s konkrétními tipy a informacemi, které se určitě v této souvislosti hodí znát očekávejte brzy.)

S láskou,
Tereza